Kniha je rozhovorem dvou přátel: Aleše, který se ptá, a lékařky Marie Svatošové. Paní doktorku Svatošovou ráda sleduji a poslouchám, proto jsem si přála tuto knihu k narozeninám. 

Četla se mi hezky. Jasně z ní vystupuje pracovitost, ryzost i určitá tvrdohlavost paní doktorky, prodchnutá vírou a věrností Duchu svatému. A také poslušností. Jakmile totiž paní doktorka a její modlitební přátelé přijali nějakou výzvu jako úkol od Pána, zakousli se do práce s velkou urputností. Kromě klasických témat týkajících se její práce (doprovázení umírajících, paliativní péče) kniha obsahuje i osobní rovinu: všední život bezdětné vdovy, službu ve farnosti - kurzy Alfa, odpočinek na chalupě...

Vzpomněla jsem si na jednu zajímavost: paní doktorka v knize dostává otázku, s jakými pocity přijala Vyznamenání prezidenta republiky prvního stupně. (Ocenění přijala 28. října 2015). Po odložení různých kontroverzních úvah přiznala, jak velký zájem médií (v pozitivním slova smyslu) kvůli přijetí Medaile Za zásluhy o stát podpořil hospicové hnutí a udělal mu dobrou reklamu.