Někdy se mi stane, že chci psát kometář pod článek, a text je příliš dlouhý. Tak je tomu i teď. 

Text otce biskupa Tomáše Holuba mi připadá jako neradostná zpráva o stavu české mládeže, hlášení o patové situaci, která otce biskupa osobně trápí. 

V textu se píše, že část párů žijících spolu před manželstvím tento stav subjektivně nevnímá jako hřích. Dodržování zdrženlivosti u snoubenců, kteří se rozhodli spolu žít (a svatba je v dohlednu), považují tito za zbytečné a nemožné. Napadlo mě, že z podobného soudku je i otázka celibátu. Moc hezky o tom mluví ve svém videu benediktin otec Michal. Pro pochopení významu celibátu pro něj není až tak důležitá otázka brilantních znalostí a schopnosti argumentace, ale otázka víry, resp. milosti dané od Pána. Teprve pak budem moci toto téma vnímat správně. Podobně je to i u předmanželského nesoužití, které se dost dobře, rychle a jednoduše vyargumentovat nedá. Je to otázka víry a milosti dané od Pána. 

Jako druhý bod problému vidím změnu životního stylu, změnu trávení volného času mladých a takřka nulovou sexuální výchovu v křesťanských rodinách. Neznám konkrétní rodinu, kde by se pozitivní příklad zdrženlivosti opravdu pěstoval, chránil a předával mezi rodiči a dětmi, babičkami a vnučkami... 

Dále otec biskup píše, že mladí lidé jdou dále do života se zkušeností  "že, jim ve velmi důležité periodě života církev nebyla srozumitelnou a chápající autoritou". Tohle jsem moc nepobrala... Jsou situace, kdy zpovědník nemůže být v roli chápajícího kamaráda a plácat chlácholivě kajícníka po rameni, že se nic neděje. Možná právě to životní období, kdy člověk není způsobilý přijímat svátosti, dá příčinu k velké touze (stesku ?) po svátostném Kristu.