Narazila jsem na to, když moje sestra čekala čtvrté dítě. Velký údiv nad tím, že v dnešní době chce někdo velkou rodinu. Je to vůbec zodpovědné?

Co je vlastně ta zodpovědnost a komu se zodpovídáme? Je naším prvotním cílem blaho dítěte? A čím je blaho dáno? Časem, prostorem, pozorností, financemi? Zastavím se u slovního spojení v dnešní době. Jaká je dnešní doba? Plně to vystihuje krajový výraz rozežraná... (tj. rozmazlená, nestřídmá). 

Při počtu dětí větším než 2 následuje otázka, zda budou rodiče schopní děti uživit. Považuje se za běžné, že rodiče budou své děti plně finančně podporovat do 25 let věku a pak jim předají ještě naspořené peníze do nového života - začátku samostatného bydlení. Největší šílenost, kterou jsem v tomto ohledu zažila, je spoření batolatům na jejich penzi. Považuji to za zvrácenost. Přeskakovat období produktivního života svého dítěte a ze svého výdělku mu odkládat peníze na jeho stáří  - to je proti všem pravidlům přirozenosti. Kde je radost z mladého člověka z práce, tvořivosti, vlastní životní cesty a uznání hodnoty vlastního výdělku? 

Dočkáme se doby, kdy děti místo úcty k rodičům a díkům za dar života budou svým matkám a otcům vyčítat, v jaké době je počali, proč jim pořídili / nepořídili sourozence? 

Početí a narození človíčka je dar sám o sobě. Co dalšího (většího, důležitějšího) je ještě třeba? Přemýšlet nad tím, jestli je pro človíčka přichystáno odpovídající zázemí je jistě chvályhodné, ale mělo by zrovna materiální zázemí být limitujícím faktorem? 

Přemýšlím nad tím, proč právě větší počet dětí některé lidi velmi dráždí a považují jej za nevhodný přístup k životu, nižší životní úroveň za újmu na psychické pohodě atd. Já v tom spatřuju skryté trápení, které si tito lidé prožili jako děti. Pocit, že je jim něco upíráno, že jsou limitováni např. nízkým příjmem svých rodičů, že nemohou mít to, co by chtěli... Velkou měrou k tomu přispělo také ovzduší komunismu, protože frustrace a nucené omezení bývalo na denním pořádku. A nebyla možnost z toho odejít. 

Na první pohled horší životní podmínky přinášejí příležitosti  - nové, byť těžké zkušenosti a cestu k životní zralosti, kterou nic nenahradí. 


Název článku jsem si vypůjčila od signálnice jménem @ajinka, jejíž krásný popis rodinného života najdete na blogu společenství Ženy, matky, manželky

Nemůžu taky opomenout moji oblíbenou knihu, která se mi vybaví, když se objeví téma snadné/nesnadné cesty ke vzdělání. Je to kniha rozhovorů Dvě lásky