Přispívám textem psaným tak trochu na objednávku. Pokusila jsem se (ovlivněná předjarními temnými články na blogu ŽMM) zamyslet nad tím, čím mě osobně mateřství obohatilo. Musím se přiznat, že se přes všecky těžkosti vezu na vlně pozitivních emocí. 

Když vynechám všecky drobné i větší soukromé radosti a úsměvy dětí, jako velmi obohacující bych označila nové vnímání času. Je to pro mě opravdu revoluční změna. Mám sice povinnosti, ale také mám do určité míry volné ruce. Čas plyne rychlostí, která je pro nás tak akorát. Je příjemné žít v režimu pravidelnosti, a také je příjemné z něj občas vystoupit. 

Tento text leží rozepsaný už dlouho, takže fotku přidávám dobovou - předjarní.

Nejvíc jsem si onu změnu ve vnímání času uvědomila, když jsem se snažila stihnout nějaký veledůležitý úkol (např. v kuchyni) a byla jsem naštvaná, že mě syn (2 a půl roku) otravuje a znemožňuje mi pokračovat. Naše zápasení o to, kdo bude mít navrch, většinou skončilo hysterickým řevem na obou stranách. Když se mi podařilo soustředit se na to, co syn právě chce (potřebuje), kolem nás najednou vznikl nový svět. Svět tady a teď. Nová dimenze, ve které je všecko správně, a co tam nemá být, se tam jednoduše nevejde. Nebo při cestě z obchodu - krátká trasa trvá díky přebírání kamenů a zkoumání plotů, branek a poštovních schránek neuvěřitelně dlouho. Já můžu (až poté, co odložím svoje plány - pospíšit domů kvůli vaření oběda) dlouhé minuty žasnout, kochat se, modlit a děkovat. Snažím se tuto zkušenost uplatnit všude, kde to jde. Aby byl život barevnější. 

V závěru bych chtěla vyjádřit obdiv všem maminkám, které při malinkých dětech pracují (chodí do zaměstnání nebo odvádějí nějakou práci z domu), protože u nich je hospodaření s časem úplně jiné. V těchto případech nelze přijmout filozofii, že práce se udělá potom... Jsem velmi vděčná za to, že si mohu dovolit být plně na rodičovské dovolené.