Křesťanství chápe lidskou bytost trojrozměrně. Mluví o stránce tělesné, duchovní i duševní. V poznámkách z hodin náboženství jsem k tomu našla nakreslený rovnoramenný trojúhelník coby symbol rovnováhy.

Ve svém starším článku o půstu jsem se dotkla postní praxe římskokatolíků, která je...taková poslabší. V kontrastu k ní stojí módní příklon k alternativním způsobům stravování. Pryč s masem a jinými živočišnými bílkovinami, mléko nahradit rostlinnými produkty, omezit bílou mouku, cukr atd. Opravdu je to teď hodně silný proud. Dost lidí to vyzkoušelo, s uspokojivými výsledky. Popisují je jako odlehčení, nový pohled na život atd. Díky cílené změně stravování se cítí lépe po duševní stránce - jako znovuzrození lidé. Kde je ale  třetí rozměr? Kde je duchovní stránka? Nejsou tito lidé v zásadě ošizeni? Dá se říct, že slepé následování určitého stravovacího způsobu může být náboženstvím samo o sobě, kde bohem je dobré rozpoložení těla i ducha. 

Moje přemýšlení o půstu bylo nastartováno díky tomu, když jsem si v Luhačovském Zálesí (národopisná kniha z roku 1930) přečetla o suchých dnech a staré postní praxi v římskokatolické církvi. Bohužel se mi nepodařilo k tomu dohledat další přesné informace. Odklon od tělesného půstu k půstu symbolickému, který může obsahovat cokoli (zřeknutí se např. televize, kávy a jiných pochutin) přináší jakousi rozvolněnost. Otec Kodet říká, že když se zruší půst tělesný, často to končí tak, že se vlastně žádný půst nekoná. Silně vnímám jakousi nedůvěru k tělesnému postu. Jako by nebyl dost dobrý i pro nás, důstojné západní křesťany. (Pozn.: východní křesťané ještě mají půst bez živočišných bílkovin). Není to dáno tím, že k tělu máme skrytou nedůvěru? Raději o těle moc nepřemýšlet, nepečovat, přece jen je málo duchovní! Myslím si, že tělesný půst není o nic horší než postní snažení v duchovní oblasti - např. nové úsilí o čtení Písma v postní době. A znovu se dostáváme k chybějícímu třetímu rozměru, k plnosti lidství...