Všechno už bylo odhaleno. Prozkoumáno, rozpitváno. Od tajemství duše, lásky, fungování lidského těla, po tajemství Boha, sexuality... A najednou jako bychom byli přesyceni. Čekáme na zázrak. Nějaké speciální duchovno. Země se zachvěje, prožijeme extázi, nebo co vlastně?

Seděla jsem v hlučné místnosti při svatební oslavě. Jedna spolusedící mi povídá, že se chystá na festival mládeže do Medugorje. Já jsem zmínila, že jsem tam byla vícekrát, naposledy v roce 2006. "A máš nějaké duchovní zážitky?" Skoro jsem se otřásla...kolem mě hluk, bujaré veselí, a já bych měla do této atmosféry sdělovat své nejosobnější prožitky? Dolovat ze sebe to, co se pronáší pouze někdy, výjimečně, v atmosféře důvěry mezi svými nejbližšími? Nějak se to zamluvilo...

Otázka se ale opakovala o pár týdnů později, a to nad albem fotografií z naší pouti do Izraele. "A máte z tama nějaké duchovní zážitky?" Duchovní zážitky? No...máme, ale nevypověditelné.

Čím dál tím víc mám pocit, že pokud pro nás nebude hlavním zážitkem veliký nezasloužený dar svátostí, (pro mě na prvním místě Eucharistie) v našich zapadlých farnostech, tak lopotění se za dalšími super duchovními zážitky na svatých a ještě světějších místech je tak nějak mimo.