Objevila jsem zajímavý text, který krásně vystihl to, o čem já už delší dobu přemýšlím - a neumím to smysluplně vyjádřit. Redaktoři časopisu Milujte se zveřejnili text z knihy Johna Eldredge Nebojte se života s nadpisem "Populární dobrota není totéž co svatost". (Jedná se o 37. číslo časopisu, článek je na stranách 60/61. Časopis ve formátu pdf je dostupný zde). Autor knihy rozebírá téma životního stylu dobrého, cituplného člověka, který přemýšlí nad dopady svého jednání (nakupování), je ekologicky uvědomělý atd. Je to dobrý člověk, který má sám ze sebe uspokojivý pocit, co všechno dělá pro své bližní a pro planetu. Má ten správný životní styl. Není mu co vytknout. 

Eldredge si klade otázku, jestli to stačí. Jestli všechna přikázání mají stejnou úroveň. Jinými slovy, je dostačující být dobrým, ohleduplným člověkem, myslícím na své bližní a planetu? Pán Ježíš to v evangeliu říká jasně: "Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí". To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: "Miluj svého bližního jako sám sebe". Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22, 37-40). 

Kritici encykliky Laudato si´ argumentují tím, že téma ekologie rozmělňuje a ředí skutečné výzvy, kterým v životě křesťan musí čelit. Odvádí zbytečně pozornost od podstatného. 

Podstata křesťanství? To stojí za úvahu!

Jsem moc  ráda, že nás papež vyzývá k tomu, abychom viděli dál než na špičku našeho evropského nosu. Pohodlný výhled nám brání uvědomit si, jaké naše křesťanství je. Vyčpělé, nicneříkající.

Ti dobří citupní lidé, které bych obecně pojmenovala přírodňáci, mě velmi přitahují jednou věcí - radikalitou. Etické normy, které si volí, mohou být (a nezřídka jsou) z pohledu křesťana sporné (příklon k východním náboženstvím, k pohanství) mají společný důležitý prvek. Hluboké uvědomění pravdy o tom, jak velmi nás mění naše prostředí plné blahobytného zajištění. Že hromadění věcí odvádí od toho podstatného. Od Boha. Že jednoduchost a určitá strohost pomáhají nasměrovat naše vnímání. To, že jejich Bohem není Ježíš Kristus, není důvod k odsouzení či pohrdnutí jejich duchovním životem, ale spíš popíchnutím. Pro nás všechny. Kde se schovávají živí křesťané? Žijí ještě?

Výzvy encykliky Laudato si´ vnímám jako povzbuzení k obyčejnému, slušnému životu, kde slušnost znamená úctu k druhému člověku, jeho práci a také ke zdrojům, které máme k dispozici. Jestli má někdo dojem, že pro samý ekologický aktivismus nezbývá čas na modlitbu, ať zařadí zpátečku a poklekne před Bohem. První přikázání je jen jedno. Na tom Svatý otec nic nezměnil. 

Je téma ekologie v křesťanském kontextu potřeba řešit? Myslím, že ano. Otevírá netušený prostor pozornosti a úcty k tomu, kdo žije vedle mě. Nemáme být jenom tak trošku dobří, máme být svatí. A tohle téma je výzva... Nemůžeme zůstat stát na svém (dosaďte si ctnostného katolíka, který má mnoho zásluh) a říkat, že takhle nám to stačí. Opravdu to takhle stačí?

Je třeba jít dál. 


 

Pozn.: Český překlad zmíněné knihy Johna Eldredge je z roku 2014 - nevím, kdy vyšla v originále, ale je jasné, že to bylo ještě před vydáním zelené encykliky.