Když si vybavím slavnost Těla a Krve Páně, kromě průvodu s Eucharistií, vidím mnoho květin. Některé rodiny mají s tímto dnem spojený určitý druh květin, například pivoňky, které se umí rozpadnout na jednotlivé okvětní plátky - ideální materiál pro sypání na cestu jako symbol uctění Nejsvětější svátosti. Zmíněný průvod s Eucharistií je pro některé tak okázalý, až je jim nepříjemné takto demonstrovat svoji víru. Inu, proti gustu...Přidávám fotku ze slavnosti Těla a Krve Páně u nás ve vesnici v roce 2014. Moc se mi tam líbí prosté venkovské květiny ve vázách.

"Boží Tělo" letos vyšlo na květen, který máme v katolické církvi spojený s Pannou Marií. O mariánské úctě doma občas mluvíme, protože můj muž je formovaný evangelickým prostředím, takže pro něj modlitba k Panně Marii není automatická součást víry. V poslední době mě na Signálech zaujaly dva články o vztahu k Panně Marii. Jeden je tak trošku vtipným rýpnutím do folklóru religiózních Moraváků (Obracení Ježíše) a druhý je shrnutím promluvy Svatého otce Františka s provokativním názvem Mariánská zbožnost jako test. Je úcta k Panně Marii opravdu ukazatelem naší víry? Na čem vlastně stojí naše víra? Nechci tady shazovat mariánské ctitele, nechci shazovat ty, kteří (oprávněně!) cítí potřebu denně se modlit růženec a takto jim to vyhovuje. Panna Maria je ta, která nás vede k Ježíši, poukazuje na něj, a např. při poselstvích z Medjugorje často zaznívají výzvy k pravidelné účasti na svátostech. Tohle všechno je v pořádku! Troufám si ale zdůraznit, že lze jít k Ježíši bez Marie. Maria je naší přítelkyní, pomocnicí, průvodkyní, dobrou matkou, ochranitelkou... Mariánská úcta, okázalé průvody a úcta ke svatým jsou, podle  mého názoru, pouze krásnou a rozkvetlou tradicí katolické církve. Máme tuto tradici rádi. Ale nedávala bych jí větší váhu, než jí náleží. 

Nejsem odborník, proto prosím študované teology o shovívavost. Domnívám se, že je potřeba trochu nakouknout do církevních dějin a dějin obecně, abychom pochopili...jak se v průběhu staletí měnil vztah lidí k Bohu, k Ježíši, který se vzdálil na nebesa a jediná cesta, jak se k němu dostat, byla poprat se s vlastní hříšností a prosit nebeské přátele o protekci u Nejvyššího. Kde byl osobní vztah ke Kristu? K tomu, který má moc od základů proměnit náš život? Kde je náš osobní vztah ke Kristu, k Eucharistii?