"Není samozřejmost být věřící - můžeme rozhodnout, že věřit nebudeme." (autorkou citátu je @Klarysa)

Chození do kostela s malými dětmi je kapitola sama o sobě. Já to mám tak, že mi vysloveně vadí, když moje dítě v kostele ruší. Působí mi to velké rozpaky. I kdyby byl v kostele jen jeden věřící, kterého ruch obtěžuje, kvůli němu je mi trapně. Návštěvu nedělní bohoslužby jsme s mužem řešili tak, že jeden z nás byl v kostele a druhý stál s kočárkem před kostelem. Kvůli manželovým bolavým zádům a taky ročnímu období už to nešlo praktikovat, tak jsme se začali střídat s hlídáním doma. Na nedělní mše svaté jsem se dostávala převážně pouze já sama. Jít na mši v páru se pro nás stalo vyjímkou, platící pouze jednou za mnoho týdnů, kdy jsme celou neděli na návštěvě u rodičů. 

Určitě znáte lidovou průpovídku "k tomu, abych byl věřící, nepotřebuju chodit do kostela". U nás doma se uspořádání nedělního dopoledne natolik změnilo, že jsem nedělní mše svaté začala vynechávat i já. Našla jsem si mnoho zaručených omluv. Některé byly vážné, jiné hloupé (např. v sobotu večer jsem byla smrtelně unavená, takže se mi nechtělo mýt vlasy a chystat oblečení do kostela a ráno? Nestíhačka.) Objektivně viděno, šíře časové nabídky, kdy je u nás ve farnosti v neděli mše svatá, je veliká. Ne každý má takový luxus, a ještě k tomu doma auto a v dojezdu 15-20 min. i kostely sousedních farností. Zabředla jsem do kruhu hloupých výmluv.

Jak jsem vynechávala ty neděle, tak jsem samozřejmě byla bez možnosti přistupovat pravidelně ke svatému přijímání. A to mělo svůj efekt. Úplně stejnou situaci mi popisovala kamarádka. Člověku už najednou začne být "všecko jedno". Vynechání nedělní bohoslužby? Ále, vždyť je to jedno, stejně už nemůžu ke svatému přijímání...

Vevnitř jsem se prala s tím, jak moc vážné mám ty důvody, že je lepší být bez stresu doma než se stresem se hnát do kostela. Ale pak jsem se dostala do bodu nula. Kdy už se rozhoduje o tom, co v kostele hledám, proč tam chodím, co si odnáším. Jestli vnímám mši svatou jako nadbytečné závaží, a nebo je mi, spolu s darem Eucharistie, pramenem života. Zní to asi moc citově, ale normálně se mi začalo stýskat po Pánu Ježíši. 

Pravidelná účast na bohuslužbě může být návyk, ale taky osobní rozhodnutí. A nebo důsledek touhy po setkání, které je škoda nevyužít. Moje škoda...