Poslouchám Radiožurnál. Je sobota dopoledne a v každých zprávách mluví o pražském půlmaratonu. O počtu zaregistrovaných běžců, o dobrovolnících, o dopravních omezeních. Jedenáct a půl tisíce sportovců, mnoho národností, nadšení, super atmosféra. Chvíli ještě čekám plná naděje, a pak to vzdám. V téhle situaci o plánovaném Pochodu pro život v Praze mluvit nebudou. Co je to nějakých pár tisíc pokojně jdoucích křesťanů s transparenty? Kdyby se tam aspoň udála nějaká pikantnost, potyčka.... Ale takhle? Nuda. Loni jsem měla tu možnost nakouknout "pod pokličku" zákulisí Pochodu, když mi kamarádka přeposlala článek obsahující mimo jiné také komunikaci pořadatelů Pochodu s Českou televizí. Redaktoři veřejnoprávních médií o Pochodu stále taktně mlčí, přes veškerá pozvání je tato akce pro ně nezajímavá. Proč? Je příliš urážlivá, nezařaditelná? 

Můj dopolední poslech pokračoval a ejhle! Radiožurnál zařadil reportáž o neviditelných. Přišlo mi to jako (odpusťte) absurdní paralela k tomu, jak jsem furt čekala na zmínku o Pochodu pro život. Neviditelnými byli nazváni gaové a lesby v seniorském věku, které trápí osamělost a absence zázemí v podobě potomků, kteří by v případě zhoršujícího zdraví nabídli pečující ruku a láskyplnou přítomnost. Průzkum o životě této menšiny přinesl informaci o tom, jak se stárnoucí lidé bojí ke své orientaci přiznat, např. když se stěhují do domova pro seniory a nemůžou si se spolubydlícími povídat o vnoučatech, protože žádná nemají... A co teprve absence vdovského důchodu! Blesklo mi hlavou, že je hodně lidí bezdětných, třeba těch, kteří děti mít nemohli, nebo se plně vložili do svého zaměstnání a děti ani partnera neměli. A za ty se nikdo nepostaví. 

Pochod pro život je pochod za obranu neviditelných. Těch, co se nemůžou bránit, co nejsou vidět. Těch, kteří jsou úžasným darem Života. Těch, které lze beztrestně usmrtit, a nebo za drahé peníze nechat "vyrobit" ve zdravotnických zařízeních, která "umějí zázraky". Mainstreemové reportážní články v nadpisech referují o "Pochodu odpůrců potratů", místo toho, aby informovaly o "Pochodu pro podporu žen, které zaskočilo neplánované těhotenství". Ta druhá varianta je dlouhá, takže je jasné, která se líp vyjímá. Možná si jen moc hraju se slovy...

S daným stavem věcí mě smiřuje to, že křesťané ve veřejnoprávních médiích mají své místo, ať jsou to pravidelné pořady, a nebo přenosy bohoslužeb o svátcích. Co mě ale začíná prudit, je pravidelné dávkování informací, které mají za úkol "znormalizovat" náš pohled na sexuální menšiny. Naočkovaná knížkou Globální sexuální revoluce to začínám vidět snad všude. Třeba to mají příkazem.