Protože v poslední době hodně přemýšlím nad půstem, dovoluji si sepsat pár myšlenek. Vycházím z textů na webu Víra a také z rozhovoru s otcem Vojtěchem Kodetem Když se řekne půst... Převzaté statě jsou psané kurzívou. 

Už před lety mě zaujala přísnost v dodržování půstu u našich předků - omezený výběr potravin atd. Jak to mohli vydržet?  (Je důležité brát ohled i na to, že to vlastně byla ctnost vycházející z nouze - v předjaří už byly zásoby téměř spotřebované.) 

Najednou jsem si všimla toho, v jak velkém kontrastu je současný moderní příklon ke zjednodušení jídelníčku a skutečně žitá postní praxe římskokatolických křesťanů, která mimo řeholní komunity existuje velmi vzácně. 

Je jídlo to podstatné, a nebo není? Dřívější praxe dlouhodobého tělesného půstu byla dost náročná. Dlouhá období "přísného půstu" a "půstu s rybou" byla tak unavující, že vznikaly všelijaké kličky a způsoby, jak to obejít... Nakonec byl půst zredukován na minimum. Je to dobře? Odpovědí může být i uvědomění si toho, že jedním z důležitých pilířů půstu je svoboda a dobrovolnost, bez ní totiž v postícím se člověku roste nespokojenost a hněvivost. 

Církev v podstatě zapomněla na půst. S odklonem od tělesného postu zmizel i duch postu...

Půst ve vlastním slova smyslu je vždy zdržení se jídla, popřípadě pití. To, že se v poslední době klade důraz především na jeho duchovní rozměr, často končí tím, že se vlastně žádný půst nekoná. Pod tohle se můžu směle podepsat... Je to moje soukromá zkušenost. Přiznávám, že osobní postní předsevzetí typu "méně televize a více četby z Písma" u mě vždy vyšumělo během krátké doby. 

Velký zájem o různé zdravé potraviny a úpravy stravovacích zvyklostí je daný jednak módou, a podle mého názoru taky dobrou zkušeností. Kdo má zájem, může si najít mnoho informací od konkétních lidí, kterým pomohlo odlehčení jídelníčku. Změny, které popisují, se dějí v rovině tělesné, duševní i duchovní. Jako by se pročistily smysly, tykadla, vnímání...

Brát půst jako pouhou očistu mi přijde málo...Krutě málo. Proto Církev přidává k půstu tělesnému modlitbu, almužnu a milosrdenství. Bez nich by byl půst jen soustředěním se na asketický výkon, popřípadě dietou pro zdraví a redukci váhy.

Obžerství neškodí jen tělu, nýbrž otupuje i ducha. Příliš mnoho jídla nám bere zdravé napětí, dělá z nás lidi duchovně nasycené a líné.

Obžerství? Cože? Existuje to ještě?

Cílem tohoto textu je zamyšlení nad tím, jestli jsme jako římskokatolíci ve své pohodlnosti a hmotném nadbytku "nevyměkli". Máme se dobře a postit se neumíme. Teda aspoň já ne. Jen ty dva povinné dny velkého postu... Chci vyjádřit, že tělesný půst není otravná nutnost, ale moudrý pomocník. Je to pomoc a dar nám lidem na cestě k Pánu. Umíme ho ocenit? Nebo se ho bojíme?

Jak to máte vy?