Asi jsem nenapravitelný hnidopich, ale některé písně z kancionálu mě nutí k přemýšlení, o čem to vlastně zpíváme. Melancholie a pohřební vyznění některých mešních písní zpívaných v liturgickém mezidobí v neděli ( = den Vzkříšení!) - to je kapitola sama o sobě. Ale i písně laděné v moll se dají zpívat hezky, záleží na výrazu...

Píseň Ó Kriste, v tichý postní den je z těch, které se mi líbí. Nesedí mi tam ale čtvrtá sloka. Zpívá se tam: nezamítej, neodsuzuj, ty kteří písní svou, tvou lásku otcovskou, vzývají a skromně slaví. Copak Bohu můžeme přiřknout vlastnosti odsuzující a zamítající? Podobně na mě působí litanie, kdy se opakovaně zpívá smiluj se. Vždyť už se smiloval! Není odsuzující, nemá odmítavý postoj, je láskou. Tak proč se to zpívá? Myslím si, že je to kvůli nám. To my se potřebujeme vyzpívat z našeho vnitřního pocitu, že nezasluhujeme přistupovat před Pána. Potřebujeme vybřednout z naší trapnosti, že nejsme tak dokonalí. A potřebujeme si uvědomit, že mnohdy jsme odsouzení hodni. Přesto smíme přistupovat před Pána, ba dokonce brát Boží náruč útokem. Pán Bůh to nepotřebuje slyšet. To my si to máme připomenout.