Dnes je to přesně rok, co zemřela moje babička. Odešla z tohoto světa v noci - a já se tu noc probudila nad ránem s hlavou otevřenou a napsala tento článek. Pak jsem se přesunula k rodičům, kde mi řekli, že babička v noci zemřela. 

Možná to bude znít nepatřičně, ale babiččin pohřeb byl pro mě krásným zážitkem. Známý milý hlas našeho vahraníka, společná modlitba, poděkování za krásný a plodný život ve mši svaté. Věděla jsem, že babička už je u Pána a má se dobře. Dojatá jsem byla i ze společného setkání na pohřební hostině. 

Byl to "velký pohřeb". S množstvím květin, muzikou, pohoštěním. Důstojný, a taky patřičně nákladný. Proč to sem píšu? Protože finanční náklady spolu s neslanými nemastnými civilními obřady jsou důvodem, proč tak moc lidí žádné poslední rozloučení nemá. (Dalším důvodem je život bez církve.) V České republice je z celkového počtu kremací jedna třetina bez jakéhokoli obřadu (v Praze je to až jedna polovina). 

Chci v tého souvislosti upozornit na nový jev v pohřebnictví, kterým jsou malé osobní obřady a ukládání popela zemřelých ke kořenům stromů. Takový oficiální přírodní hřbitov už existuje v Praze Ďáblicích. Pohřeb je totiž důležitý přechodový rituál a je potřebné a uzdravující ho prožít.