Jednou v sobotu ráno jsem při rychlé chůzi kolem našeho farního kostela uviděla na hlavních dveřích oznámení zakazující sypání květů v kostele na zem a házení rýže na schůdcích u kostelního vchodu. Oznámení patrně směřovalo k účastníkům plánovaného svatebního obřadu. (Jindy než v sobotu už jsem ho neviděla.)

Překvapilo mě to. Někdo by si mohl říct: proč zas kdosi dělá zbytečné obstrukce, vždyť to není až tak velký nepořádek. Já říkám: je to obrana ze strany kostelníků a těch, kteří uklízejí kostel. Napadlo mě, že církev opravdu není svatební agentura, která vykoná, zařídí, uklidí... Sama jsem ohledně (své) svatební mše svaté měla problém. Protože jsem se chtěla vdávat mimo domovskou farnost, na malém poutním místě, se kterým farnost sousedí "přes kopec". S místním duchovním správcem jsem se neznala osobně, a tak mě automaticky zařadil do skupiny žadatelů o svatbu na romantickém místě, se kterými bývají často potíže. Měl velmi negativní přístup, ale nakonec nám povolení udělil. Při osobních setkáních jsme pochopili, že jednoduše už přetekl jeho pohár trpělivosti s cizími svatbami. Vyprávěl nám, jak rodina jedné nevěsty po svatebním obřadu odvezla z kostela veškeré květiny, protože byly drahé a oni je přece platili!!! To už bylo na místního pana faráře opravdu moc. 

Často se stávají různá nedorozumění právě proto, že žadatelé o udělení svátostí nežijí s církví ten obyčejný, všednodenní život a tudíž neznají provozní záležitosti. Přeju nám všem více velkorysosti a pochopení navzájem. Církev totiž opravdu není svatební agentura. 

Psáno pro Zpravodaj farnosti.