"A Ty se nebojíš, že ty esoterně laděné učitelky ovlivní Tvoje dítě?" ptala se mě moje kamarádka, když jsem jí nadšeně vyprávěla o tom, že v mém sousedství vznikla tzv. lesní mateřská školka, která je mi sympatická a možná tam nás syn bude za pár let chodit.

Tzv. přírodňáci vypadají někdy dost podivně. Ženy nosí barevné sukně přes kalhoty , mají svérázné účesy a názory. Co se mi na nich líbí nejvíc, je vztah k hodnotám. Sympatizuju s jejich zaměřením na rodinu, budováním domácího krbu a odvahou nemít peníze na 1. místě. Tykadla opatrnosti a podezření se vystrčí ve chvíli, kdy přijde řeč na náboženský světonázor.  Návrat k Zemi totiž znamená návrat k pohanství, tedy k uctívání přírody. Některé rituály zavánějí okultismem.

Málokde jsem se ale setkala s takovou úctou k mému náboženství, jako mezi těmito lidmi. Obdivuji chuť žít opravdově a do hloubky, což jsem právě sama pro sebe objevila díky setkání s těmito lidmi, a to už před mnoha lety.

Ráda bych se zastavila u pojmu vztah k hodnotám. Troufám si říci, že křesťané (mě nevyjímaje) se při srovnání s přírodňáky dostávají do poněkud horšího světla. Týká se to např. vztahu k věcem denní potřeby a spotřebitelství obecně. Nechali jsme se převálcovat většinovou společností. Hanba mne nefackuje, když jdu v neděli do Penny pro nudle cestou z kostela. Ale měla by... Podobných věcí by se našlo víc. Zkrátka jako křesťané rozhodně nevynikáme v tom, že bychom ostře kontrastovali s většinovou společností právě ve vztahu k penězům, a taky v chuti žít po svém.

S lidmi odlišného světonázoru se setkávám často a beze strachu. Jsou pro mě obohacením. Mám se snad bát ovlivnění?

Spolu se svatým Pavlem jasně říkám: vím, komu jsem uvěřila (2 Tim 1, 12).