Dne 18. února 2015 uplynulo 31 let od mého křtu.

Onehdy jsem se zapojila do diskuze na jednom maminkovském webu. Diskuze měla v názvu něco ve smyslu Farář nám rozmlouvá křest dítěte. Debatovalo se velmi živě, a vybírám odsud zajímavé postřehy. 

Někteří uživatelé byli rozhořčení nad tím, že žádost o křest miminka je něčím podmíněná (například navštěvováním nedělních bohoslužeb). Následovalo vyznání osobní víry - já v Boha věřím, ale nepotřebuju kostel, faráře.... Jsem ráda, že diskuze obsahovala i druhý pól - proč chtít něco po církvi, která mě v postatě nezajímá natolik, abych se účastnil shromáždění věřících? Vždyť je to lhaní si do kapsy...

Vtipné mi přišlo, když někdo napsal, že chce křest pro své dítě, ale není ortodoxní (radikální) katolík - nedodržuje povinnost nedělní mše svaté, nechodí ke svátostem, věří si po svém. Jenže - křest ze své podstaty je radikální. Neexistuje chtít se nechat pokřtít "jen tak trošku". Buď ano, nebo ne. V tomhle se zvlášť ukazuje, že křtění malých miminek zaručené rodiči není vhodné řešení (evangelikální církve ho nemají).

V návaznosti na toto téma se objevil názor, že církev (potažmo křesťané) nemá monopol na křest. Kdo si věří podle svého, ať děcko poleje vodou doma v kruhu rodiny. A bude z toho domácí rituál přijímání jména....

A tady je vidět, jak moc jsou rituály žádané... Křest je totiž hezký zážitek...

Zastavila bych se ještě jednou u myšlenky nejsem ortodoxní, nemám potřebu chodit do kostela.....nedělní povinnost. Povinnost? Proč ji církev dala? Je to především dar pro nás! Ne otrava, povinnost, ne stres jak se rychle svátečně obléci, ne nudný doplněk neděle, ale Radost!

Radost z Eucharistie, povzbuzení Božím slovem, setkání se známými, sousedy, rodinou... Vždyť je to obrovské privilegium! (Na tomto místě s účastí myslím na ty, kteří nemají ve farnosti svoje doma).

Neděle bez mše svaté mi vždycky přišla divná, líně ospalá a beze smyslu.

Někdy si říkám, že bych ráda prožila svůj křest v jiné době, než jako šestitýdenní mimino. Abych ho líp vnímala.