Dovoluji si, ač sama neopeřené kuře, napsat pár řádků o vztazích. Vyprovokoval mě k tomu rozhovor s paní Monikou Babišovou, který vyšel ve včerejším magazínu mf DNES.

Paní Babišová mě zaujala tím, jak je pracovitá a pohledná, a také svým přístupem k manželství. Její životní partner, se kterým má dvě děti, ji sice (po mnohaletém soužití) o ruku požádal, ona to přijala, ale ke svatbě nikdy nedošlo. Komentovala to slovy: „Nejdřív nechtěl on, teď nechci já“.

 

Úsměvné mi na jednání této emancipované ženy přijde to, že šla na matriku požádat o změnu příjmení kvůli začátku školní docházky dcerky Vivien. Nechtěla, aby se dětí vyptávali, proč se máma jmenuje jinak.........

 

Manžele můžeme poznat podle toho, že se jmenují stejně, ale není to podmínka...... Možná lepší poznávací znamení je snubní prsten, ale ten taky nenosí všichni.....

Rozhodnutí paní Babišové mě dovedlo k přemýšlení, o čem vlastně to manželství je. Dnes, jak se říká, je manželství v krizi. Lidi se do něho nehrnou. Pro život muže a ženy, později mamky a táty, se užívá slovo partnerství. Lidé nechtějí stavět na instituci manželství, spíše dávají přednost osobnímu závazku a osobnímu slibu – chci být s partnerem, protože si ho vážím, mám ho rád. To je velká věc – ta osobní důvěra.

Postavit partnerství na osobní důvěře v druhého je opravdu velká věc - vyžaduje odvahu.

Když už se osobně rozhodnu a odvahu mám, tak už je snad i jedno, jakou kulturu uznávám – jestli svatbovou, nebo nesvatbovou.

Myslím si, že manželství je hluboce nedoceněné, protože ho lidi neumí žít. Rozšířila se jakási negramotnost. Obecná, vztahová. Proto se hltají Čtyři dohody a jiné inspirativní knihy......

Manželství je věcí kultury, a je to veliké tajemství, které vnímá a bude chápat jen pár lidí. A pokud ti lidi budou své manželství žít upřímně, pak se znovu stane lákavým.