Včera jsem si s kamarádkou povídala o jednom velmi ožehavém tématu. O svatbě.

 

Mluvila o rozhovoru jejích kolegyň, které už se staly maminkami a mohé z nich jsou vdané. Zaujal ji názor, že jeden krok v partnerství je rozhodout se mít dítě, a druhý je svatba. Že mohou být na sobě naprosto nezávislé.

 

Jedna žena prohlásila, že jejich vztah dozrál k tomu, že spolu chtějí mít dítě, což se podařilo. Ale svatba? To už je moc velký závazek. Když mám s někým dítě, tak to přece neznamená, že mu věřím natolik, že se za něj vdám.

 

Dítě je hezké, milé, dá životu nový rozměr..... Sňatek znamená závazek, vážnost, každodenní kompromisy.....a dřinu.

 

Zajímalo by mě, kdyby o tom mohly rozhodovat ty nenarozené děti....jak by se rozhodly.... Jestli mít super nezávislou maminku, která si kdykoli může sbalit kufry a odejít od tatínka, protože jí společnost dává mnoho šancí, jak se uživit samostatně.

 

Nebo jestli mít oba rodiče snažící se žít spolu navzdory své různosti a bydlet s nimi pod jednou střechou a se stejným příjmením.